Euforická deprese

15. dubna 2015 v 23:01
"Vím, že i když jsi dospělá, tak přecijen bych si s tebou chtěla něco zkusit. Tady mám takové provizorní pískoviště a nějaké hračky. Zkus se zamyslet nad tím, jaké hračky a postavy použiješ, představ si svou životní situaci a znázorni to."

Sice v tu chvíli mi to připadalo jako největší kravina a cítila jsem se poníženě, ale i tak jsem udělala, co po mě chtěla. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Ne, nebylo divné u ní brečet, bylo mi důrazně řečeno a mnohokrát vysvětleno, že pláč je dobrá věc. Někdy jsem probrečela i celou hodinu, protože jsem si to jindy nemohla dovolit...
Tahle chvíle je už tak vzdálená a přecijen jí nebylo tak dávno. Zjistila jsem, že opravdu potřebuji psychologickou pomoc. Má předchozí psycholožka byla přesvědčená, že bych potřebovala spíše psychiatrickou pomoc. Ale zvládla jsem to s ní, i bez prášků. Ale bez ní jsem to dlouho nevydržela. Nebylo to ani půl roku a přišel další záchvat. Panika, deprese, pocit, že nezvládnu ani normální každodenní život. Nemohla jsem ani fungovat jako člověk - hned v pondělí jsem v půlce výuky zdrhla ze školy a zbytek týdne jsem se tam neukázala. V úterý se mi začalo dělat špatně a měla jsem pocit, že začínám být nemocná, bolelo mě v krku. Zjistila jsem, že mám ze stresu stáhnuté hrdlo a odmítala jsem jíst. Další den jsem zvracela vodu. Pak jsem si uvědomila, že tohle takto nejde a vyhledala centrum psychologické pomoci.
Vím, že po těchto slovech vypadám jako nějaký psychopat, kterého by měli zavřít do Opavy. Možná by to tak bylo lepší. Ale jsem na sebe pyšná, že tohle zvládám bez antidepresiv. Už několik let. V jedné (těch situací bylo více, ale pst) vyhrocené situaci jsem si dala Neurol. Ano, bylo super, že jsem byla schopná zastavit ten příval slz a nedovolilo mi to dále brečet, na druhou... Opravdu jsem nerada pod vlivem nějakých látek.
Od své bývalé psycholožky jsem musela odejít, jelikož byla dětská a jakožto dospělého klienta mě už nemohla mít. Myslela jsem, že to bude v pohodě, cítila jsem se tak. Plná sebevědomí a pocitu, že zvládnu vše na světě. Kde je to sebevědomí teď? Stydím se byť jen si vzít výstřih. Nebo spíše, pokud už ho mám, tak se odhalit a ukázat ho.
Je pravda, že nebrat antidepresiva mělo své úskalí, a to ve formě přežírání se a krmení se sladkým. Opravdu jsem měla pocit, že mi nic jiného nemůže aspoň trošku pomoct. Žádní přátelé, nebo rodina, byť dokonce přítel... Jen čokoláda. Bohužel, to mému sebevědomí nepřidalo, když se na váze přidaly číselka navíc. I když se umím uklidnit tím, že stále mám křivky a nejsem tlustě tlustá. Ano, nadváha, velký zadek a tak, ale mám krásné křivky.
A když už jsem u toho pidi sebevědomí, jsem na sebe pyšná s tou školou. Ani největší šprti mého ročníku nejsou tam, kde jsem já. V laborce. Jenom já topím broučky v ethanolu (Mwhahhahahahaaaa). Ještě zvládnout přijímačky a pak už mě nic nezastaví.

Tak můj milý blogu, zítra v 8:15 budu připravená na další terapii. Je na čase se dát dohromady. Musím vše zvládnout - a to nebude jednoduché.
 

Konec slovním průjmům, aneb čeština si to nezaslouží.

9. dubna 2015 v 12:50
Právě mi na Facebooku probliklo další upozornění od skupiny OU - Historie - Bc. 2014 - 2017. Příjde mi to k smíchu, kliknu na "Označit jako přečtené". Místo snídaně v brzkých ranních hodinách si raději pustím Bílého jezdce a otevřu excel, kvůli kterému jsem v minulém dni seděla ve Zvěřinci (čti Laboratoř se zvířátky, kde je miliarda hmyzu naloženého v ethanolu), až do půl desáté večerní. I když to byla nimravá práce, prsty mám olezlé od ethanolu a z údajů ve stylu C20, F1, 23. 3. 2015, D1R, CO (Jedinec byl druhé generace, tupče!) mi jde hlava kolem, mám pocit, že jsem se konečně našla. Haha. Ironie. Brouci a Biggest nopes a já se v tom 'najdu'. Samozřejmě, nebýt mé ukecanosti, zvědavosti a dalších mých zvrhlých vlastností, bych asi v 2 semestru na vysoké neměla možnost pracovat ve výzkumu. Samozřejmě nejsem jen jako pomocná síla, bude na mě uvržena věčná sláva v podobě spoluautorství na článku, který by se mohl teoreticky dostat i do Nature.
Jde mi o tu myšlenku, že učitelství opravdu není pro mne. Ještě s tou historií... Styl výuky, typy probíraných látek.. Ach bože, nulová úroveň a člověk, který to vystuduje musí mít opravdové komplexy a mít pocit že historie je fakt "věda". Ano, z technického hlediska historie věda je, ale dle mého názoru velice podřazená. Tím nemíním říct, že biologie je nějakým způsobem nadřazená, my jen využíváme ostatní vědy a aplikujeme je na své poznatky.
Takže hodlám jít na Systematickou biologii. Je to asi nejlepší cesta, budu se moct soustředit více na výzkum a nebudu se muset učit sračkyyyyy.
A tak si tu sedím, hledím do tabulky, zjišťuji nezjištitelné a těším se až budu konečně moci preparovat své miláčky a hledat jejich případné penisy (Aspoň si na nějaký konečně šáhnu. Haha. Ha. *crawl in the corner and cries*).
I přes to, jak poslední věta v závorce zněla zoufale, tak se svým přítelem jsme krásných dva a půl roku. Ano, lidi se mění, některé věci nebudou jak bývaly, staly se nějaké chyby. Přesto můžu říct, že jsem tam, kde jsem chtěla být.
Za ta léta mohu říct, že jsem se dokázala vyhrabat z těžkých depresí a až na některé chvíle, bez antidepresiv. Někdy se to vrací, ale spíše to přisuzuji stresu. Bohužel jsem si z těch chvil odnesla ten nejhnusnější zlozvyk - kouření. Už to není jako dřív, vydržím i dva týdny bez kouření, ale jakmile si sednu s lidmi do hospody, to je konečná...
Nicméně, již je čas se dát do kupy, dojet do školy a zase se prohrabovat mrtvolkami brouků, přehlušovat hučení komor správnou hudbou a těšit se z toho, že jsem konečně něco dokázala.

Já, Alenka v říši divů.

25. května 2014 v 22:20
Ano, konečně mám po maturitě a snad se mohu už konečně věnovat i mým dávným snům. Pokusím se popustit uzdu mé můze či fantazii a nechám průchod volným myšlenkám. Nicméně odmaturovala jsem bravurně, s vyznamenáním, díky, díky.

Mé skutečné jméno je Alena. Ano, už jsem toho slyšela hodně, jestli honím králíky, či jestli jsem z říše divů. Ti odvážnější přidali z říše prdů. Nemyslím si, že bych na veřejnosti nehlídala své tělesné zvuky - ale o to teď nejde.
Přiřazení Alenky z říše divů nebude tak daleko. Mnoho lidí mě považuje za divnou, už jen kvůli tomu jak se chovám. Ne, nedokážu to popsat jak - pro mě je to přirozené a normální chování pro zachování mého života, aby mě neotravovali hnusní a nechutní a nesympatičtí a vůbec-ne-tak-úžasní-jako-já lidi. Možná do toho lze přiřadit i má šikovnost. Co můžu, to zmrvím. Teda zkurvím, abych byla přesná. Přirozeně, nemohu za to. To se tak prostě stane. Nespočet modřin na mém těle jsou mí svědci.
Ale co ten svět za zrcadlem? Jak vypadal ten, kterým bych já, Alenka, prošla?
Byl by to Svět, ne svět. Ten který by byl tak, jak by měl, vše by bylo ideální a žádné přibližné míry, či braní v potaz i ostatní fyzikální veličiny by zde nehrály roli. Jednoduše by vše bylo dokonalé, podle mých představ. Žádné hloupé přemítání nad tím, na co se mám připravovat více, zda na přijímačky z psychologie, nebo historie, jednoduše bych žádné nedělala. Byla bych krásně hubená, ale s prsy co mám teď. Ty bych nedala za nic na světě. Jsou to ty nejlepší dvě věci na celém světě. Neřešila bych, kdy si umýt vlasy, jestli až zítra těsně před tím, než půjdu do školy, nebo ještě dnes večer a půjdu spát s mokrými vlasy. Vše by vystihovalo slovo Dokonalost.
Jenže - je to skutečně to, co nazýváme dokonalost? Nebo je to pouze něco, co vyžaduje společnost, aby bylo dokonalostí? Jak bych mohla vědět, že má postava není dokonalá, nebýt společnosti, která ukazuje - ne, ty se nevlezeš do modelkovské-věšákovské konfekční velikosti, ale máš pouze velikost, kterou před 100 lety nazývali velikosti 0. Mýt si vlasy? Pro svůj dobrý pocit určitě, ale řešit jak budou vypadat na druhý den aby o nich někdo neřekl křivého slůvka. Mít dobré známky, dostat se na dobrou školu, nejlépe na právnickou, či medicínu, mít práci, mít barák, mít rodinu, mít děti, v létě jezdit do Jugošky na dovolenou a umřít. Tohle vyžaduje společnost. Ale když řeknu, že opravdu nechci děti, že láska jako taková existuje i mezi ženami, nebo už jen to, že společnost má na člověka špatný vliv...
Právě proto si myslím, že tohle mě dělá dokonalou. Ta nedokonalost.
Ano, u mě fyzikální zákony rovinného zrcadla, tedy zákony odrazu a lomu, fungují tak jak mají. Mé zrcadlo je neprůchozí a ukazuje můj svět takový jaký skutečně je - dokonalý.
 


Ach, ta nostalgie...

3. listopadu 2013 v 18:47 | Paprička |  Hláška dne

Uplakaná část podzimu je tady. Některé přepadá splín a nostalgie se vzpomínkami na léto a dávné lásky, které jsme prožili a na to, že zase pár měsíců neuvidíme sluníčko. A někteří si spokojeně sednou do křesla za okno, zabalí se do deky a nechají se hřát topením nebo krbem a s lehkým úsměvem na rtech, srkající kakao, koukají na padající vodu a mokré listí, se kterým si pohrává stále víc a víc sílící vítr. Každý máme něco.


Předvánoční snová nostalgie..

27. října 2012 v 20:47 |  Něco z Elm Street - It's not a pie.
Sedím ve tmě u okna a koukám do té tmy.. Vločka po vločce spadává.. Mě září oči.
Ono není na škodu občas nezapomínat na docela podstatné věci. Jdu si uvařit čaj.. Cestou jsem popadla oplatky. A svetr.
Mám pocit, že nemůže být nic hezčího.. Jsem v takovém tom příjemném teplíčku, kdy se zahřívám a koukám na tu krásu. Drobím si na svetr. Mám ty fajn pletené ponožky, prostě Švédské ponožky.
Do uší mi hrajou z rádia Coldplay.. A vidím, že už jde domu. Široce se usměju, odložím hrnek a běžím dolů mu otevřít. Jde vidět, že to nečekal a pořád mám na tváři ten úsměv.. Nedočkavě mě obejme a políbí..

Kam dál